Toto je prostě jiný kafe. Kdo potřebuje značku a ofrňuje se nad ibanezama, nesmí číst dál.
Tak dlouho jsem sháněl starýho Ibanez Musiciana, až jsem z toho začínal blouznit, blbnout, budit se v noci a nevnímat co říkají lidi ve dne. Sotva se jeden objevil na basschatu, byl fuč. Další je předraženej. Další majitel se bojí pošty. U dalšího přiznal, že nefunguje aktivka... Bylo to už o o nervy, člověk je jak závislák, co fetuje inzeráty a okatě naaranžované fotky narychlo čištěných starých bas a kolečko na myši jsou jeho denní dávka. Všechny ty krachnutý dohody pěkně bolely. Nechtěl jsem už moc dlouho trpět, co si budeme povídat, bylo potřeba vlít novou krev do žil koupí nové basy, aby to člověka po krizi zase chytlo. Tak jsem slevil z požadavků na nějakou příliš draze zaplacenou prestiž a koupil tuto obyčejnou, zdánlivě nicneříkající, vybledlou, omlácenou japonku, že to jakože vyzkouším a kdyžtak prodám. Všude ji moc chválili, tak jsem to risknul. Je to Ibanez Roadstar II RB850 z roku 1985.
Hned co jsem na ni poprvé sáhl, jsem viděl, že to bude maso (dobře, musím trochu s nadhledem, mám ji ani ne týden). Ta basa má charakter, který leze pod kůži den co den a pomalu, ale jistě, si razí cestu přes předsudky až do basákova citlivého nitra (co lepšího by si mohl člověk k vánocům dát). Zrušila prokletí bermudského trojúhelníku jazzbass-preclík-musicman, zahojila rány z minulosti, kdy jsem se cítil jako untermensch vedle kámoše, co vychvaloval svou drahou basu od jakéhosi millera a pokoušel se na ni slapovat jak jakýsi vůtn. Osvobodila mě, protože můžu úplně a zcela, dokonale navždy a napořád, s konečnou platností vypustit strach o její nabitou baterku, protože tato basa je sebevědomě soběstačná a žádnou nepotřebuje (dobře, no tak jsem se do ní zamiloval, do ošklivky). Taky kombinace šoku a úžaslého šklebu ve výrazu do jisté míry pozérských kytaristů (co kvůli sociálnímu pohodlí, strachu ze změny a neochotě jít dál neuznávají nic než fendr a gipsoň), když si na ni po krátkém výsměchu na adresu jejího vzhledu poprvé brnknou - to je občas k popukání. O to ale nejde, ve výsledku jsem to já, kdo je s basou spokojený a na ničem jiném nezáleží.
Roadstar II je z období údajného zlatého věku Ibanez (1979-1985?), kdy společnost přestala dělat "lawsuit" kopie a začala ty prkna sekat podle sebe. Je to také období před nemastnými neslanými a všeljak šizenými indonézsko-korejskými Soundgeary, nevím, jaké s nimi máte zkušenosti, ale mě teda těžko říct proč nikdy nechytly. Basa je jim svým vzhledem trochu podobná, možná si to lidi pletou a není o ni zas takový zájem.
Zezadu bíle nalakovaný krk je fakt překvapení, úplně se mi sbíhají sliny když basu vezmu do ruky. Myslel jsem, že mě to bude srát, oceňuju hlavně brutálně holý, jen voskovaný natural, který si na nic nehraje, ale toto je poctivě nalakovaný kus starého, kdysi zářivě bílého nábytku (zašlá představa z poloviny osmdesátých let, co je "cool"). Basa tak nějak celkově působí dojmem, že je to víc kladivo, než basa. Podobný pocit jsem měl na střelnici když jsem střílel z AK47, je to zbraň do první linie, dává tvrdě najevo, že nestojí o nějakého sběratele. Díky tomu se o ni vůbec nebojím a můžu s ní zacházet jak se mi jen zlíbí. Ladicí mechaniky načínají už skoro třicátý rok s tím, že si moc nevšimly co je za datum, pořád perfektně drží a reagují na každý mikrometr pootočení. Měl jsem BTB z Koreje a ty mechaniky se ošoupaly skoro hned.
Supervelké pasivní humbuckery J6, které jsou o kus větší než má musicman a mají pólové výstupy trochu jako jazzbass, se dají rozepínat na singly. Rozepínání je řešeno push/push potenciometry, což je větší sranda a podle mě praktičtější než push/pull poťáky. Nechávám panorama potenciometr na polovině, ať jde zvuk z obou snímačů. Když chci větší cinkavost, stisknu poťák tak, jak bych šlápl na krabičku a hraje singl u kobyly, plesknu dlaní o druhý poťák, zvuk ala jazzbass je na svým místě a nemusím nic vytahovat od sebe, kroutit, řešit, odvádět pozornost od hudby. Zatím mě to moc baví. Těch zvuků je tam celá škála, hraje to jako jazzbass, precision i musicman, ale takovým tím starým ibanezáckým kousavým štěkotem. Důležité je, že všechny ty kombinace zní dobře a nemusím nic hledat (kromě clony, s tou se mi to moc nelíbí). Taky o lípě si můžete myslet co chcete, možná je to odpadní dřevo, ale toto je zcela pasivní basa z lípy s humbuckery i singly, ze které leze skvělý tón s dlouhým sustainem. Je to určitě tou masivní kobylou. Možná je to stářím dřeva, tříkusým javorovým krkem, zázračností japonských dělníků ? Nevím. Prostě "Wow! Hraje". Pravda je, že to moje korejský BTBčko bylo taky z lípy, a moc dobrý to nebylo, asi taky kvůli šmejdské aktivce.
Mám radši pasivky se silným výstupem a toto je přesně ten případ. Basa neskutečně reaguje na prsty, jako by je přesně znala. Hrajete klidně, je to medová lázeň, přitlačíte, začne to nakřupávat podobně jak to dělá musicman, a při nekompromisním ataku to vyloženě prská a štěká jak stará svině. Tón je však pořád takový pevný a rozhodný, nezní to jako laciné divadlo, ale jako poctivá show z osmdesátých let.
Nějaké nekvalitní foto:
